Jak jsem se na čtrnáct dní stala redaktorkou.

7. června 2015 v 20:52 | Maruška H. |  Ze života.
Kdo mě zná, ví o mně dvě věci. Za prvé, že ráda píšu a je to pro mě určitý způsob odpočinku a za druhé, že mám doslova fobii z veřejného vystupování. Jen, když mám někomu volat, cítím obrovskou trému a mám pocit, že brzo omdlím. A teď si představte, jak hrozně mi je, když mám ve škole číst referát, prezentovat nebo před tabulí počítat příklady, brr. No jo, to jsem ale nepočítala s tím, že na praxích mě tohle veřejné obnažování mé fobie, čeká každý den! A víte jaká je nejlepší metoda, aby jste se nějakého strachu zbavili? Jít mu naproti.

Naše škola má v období maturit povinné dva týdny praxí. Student si musí sám najít firmu, která praxe nabízí a oběhat si papírování ohledně dohody atp. To jsem každou hodinu poslouchala, jak paní profesorka peskovala ty 'rebely', kteří ještě škole nedonesli papíry a já přitom ani nevěděla, kam půjdu :D. někdy v březnu mě napadlo, že bych mohla spojit příjemné s užitečným a najít si praxi někde, kde by mě to bavilo a nehrát si na programátorku, když tomu ani nerozumím. Moje volba padla na Kladenský deník, noviny, vydávané pro Kladensko. Hlavní redakce sídlí na Kladně a tak jsme se úspěšně domluvili a 18. května jsem nastoupila na čtrnáctidenní praxi.



Praxe jsou prý leháro? Dovolím si nesouhlasit!

Vcházela jsem do hlavní budovy a cítila, jak se mi klepe dech. Nevěděla jsem, co budu říkat, ani jak se chovat. V tomhle jsem hrozně nejistá a navíc moje schopnosti vedení konverzace jsou na bodu mrazu. Směju se a přitakávám (i když té druhé osobě vůbec nerozumím) a sem-tam prohodím nějaký suchý vtip, kterému pak směju stejně jediná. Uviděla jsem dveře od Kladenského deníku a srdce se mi rozbušilo ještě víc. Pořádně jsem se nadechla a šla na věc. "Dobrý den" řekla jsem s co největší artikulací a nasadila přitom takový ten úsměv alá "andělská nevinnost." Sekretářky, které byly ohromně sympatické, mě poslali do místnosti, kde je ten zlatý střed redakce. Vešla jsem a uviděla asi deset stolů a lidi. Všude kolem lidi. Doslova na mě zírali. Šéfredaktor, který právě telefonoval, mi gestem ukázal, že mám chvíli počkat. V rozpacích jsem si tedy vzala nejbližší židli a sedla si na ní. Volal asi půl hodiny! A pak, že ženský jsou ty, které se "vykecávají". Když dotelefonoval, vybídl mě, at si sednu vedle něj. Ze začátku mi ukázal, v jakém programu se noviny tvoří a jak mají strany rozvržené. Pak už přišla řada na mojí maličkost a na vysvětlení, co bude náplní praxe. Hlavou se mi honilo (a doufala jsem), že mě pošle k něčemu, co nemohu zničit, nebo tím ohrozit okolí, či sebe. Třeba rovnání papírů, nebo skartování. Bohužel měl jiné plány.

Konečně se dostávám k důvodu, proč jsem na začátku psala, že od srdce nemám ráda veřejné projevy. Robert (šefredaktor - tykali jsme si), mi řekl, že se předchozí den ve Družci konala akce vysvěcení obrazu a zda bych mohla na internetu najít číslo na starostu Družce, zavolat mu, o celé akci si s ním popovídat, poprosit ho o telefonní kontakt na účinkující rodinu a opět se jich zeptat na různé věci a trochu je při mluvení rozpovídat. Z materiálu potom sepsat text, ve formě článku. Hlavou mi dokola zněla věta "zavolat a popovídat." (Koukali jste jako malí na film Italské prázdniny s Hilary Duff? Jak tam občas proběhla kresba holky, jak chce utéct? Přesně to se mi odehrávalo v hlavě! Dokonce bych si troufla říct, že se mi udělalo mdlo a měla jsem na chvíli malý infarkt (píchání do levého ramena, dušnost, pocení…)).

Cítila jsem, jak mi buší srdce a jak nemůžu skoro dýchat. V redakci bylo absolutní ticho a čekalo se jen na mě, až starostovi zavolám. Ještě nikdy jsem takhle pomalu číslo nevyťukávala! "Tak jo Maru, do toho, ať to máš za sebou," uklidňovala jsem se a pomalu pokládala prst na zelené tlačítko volat. "Dobrý den, kdo volá?" ozvalo se z druhé strany a já jako hromádka neštěstí zakoktala "Dobrý den, Marie Hušáková, Kladenský deník". Bohužel jsem neměla na vybranou, ale radši bych ve třídě prezentovala, než tohle. Domů jsem odcházela s hodně smíšenými pocity a představa, že tohle budu absolvovat ještě 13 dní, nebyla reálná.

Druhý den tomu bylo úplně stejně, jen jiná akce a v redakci přibylo o dva lidi. Další dva do počtu, kteří si mohly zlepšit náladu na mém kuňkání do telefonu. Ve středu jsem šla "do terénu". Můj úkol byl následující. Jít na městský stadion, kde byla akce Červeného kříže, udělat fotografie, rozhovor s ředitelkou celé akce a 10 dětí využít k anketě. Ty děti vůbec nemluvily! (Měla by je vidět naše paní profesorka, která dává při zkoušení pětky i těm, kteří mluví 15 minut a podle ní ''neřekli ani slovo".) Jedné roztomilé holčičce jsem pochválila růžové tričko a ona přestala "něco jako mluvit" a jen na mě koukala. Myslela jsem, že se rozbrečí! :D. Nakonec ale zlaté děti, jeden den jsem se měla ptát na anketní otázku kolemjdoucích a jedna paní mi skoro až hrubě odsekla, že pospíchá a ani neušla pár kroků a zalezla do obchodu s oblečením. Soucítím s lidma, co musí na ulici nabízet nějaké zboží, hrozný!

Pár mých článků, které mi v novinách vyšly. Sem na sebe pyšná, protože až na pár chyb nechali text přesně tak, jak jsem ho napsala!

Všechno zlé, je pro něco dobré.

Kromě toho být princeznou, byl můj tajný sen stát se redaktorkou do novin. Jestli je to můj sen pořád? Abych pravdu řekla, sama nevím. Poslední týden v Kladenském deníku byl o 110% lepší, než předchozí. Věděla jsem, co mě čeká a naopak jsem si tu komunikaci užívala. Ono, když někomu řeknete, že jste z Kladenského deníku a potřebujete s ním udělat rozhovor do novin, tak k vám určitým způsobem začne vzhlížet. Ani jednou se mi nestalo, že by mě někdo odsoudil za to, že mi je "jen 16." Na druhou stranu mají práce až nad hlavu. Každý den vydat X stránkové noviny, kde musíte psát aktuální dění a navíc nemají možnost dlouhé dovolené, protože pracují i přes víkend. Nakonec se ale říká "Když si zvolíš práci kterou miluješ, už nikdy nebudeš muset pracovat," a mě psát baví, tak třeba jednou v té žurnalistice skončím.

Aby měl článek hlavu a patu, dopíšu pár slov do závěru, jako takové shrnutí, co mi praxe přinesla. Musím přiznat, že jsem se dost osmělila a už pro mě není mluvení před veřejností tak hrozné. Být v dění novin mě opravdu bavilo a naučila jsem se spoustu nových věcí. Věděli jste například, že se v novinách musí uvádět celé jméno, článek je skládán hlavně z rozhovorů a vždy na začátku prvního odstavce je odrážkou napsáno místo? Já jsem si těchto drobností nikdy extra nevšimla. Co mi udělalo ohromnou radost, bylo, že mi všechny napsané články vycházeli na otvíracích stranách! Hodně kolegů mě chválilo, že jsem šikovná, že se jim líbí, jak píšu a dokonce mi kolegyně volala, že by mě chtěli jako brigádnici na léto. Tak uvidíme, co ze mě jednou bude!






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 L. | Web | 8. června 2015 v 11:05 | Reagovat

:) šikovná
Kladenský jo... jéje, bydlela jsem tam do svých 15 :S :) a trému např. z referátu před tabulí, jsem měla naprosto stejnou :D
a super, že Ti to vyšlo :) určitě si v tom dobrá^^

2 Melissa | Web | 8. června 2015 v 22:05 | Reagovat

Vidíš, nakonec jsi všechno zvládla,otrkala ses a zjistila jsi,že si můžeš věřit a že jsi vlastně dobrá :)Takže gratuluji,možná jednou opravdu budeš dělat v novinách a bude tě to bavit:)A na to jak ses bála a nevěřila sis budeš jen s úsměvem vzpomínat:) :-P

3 Daisy | Web | 11. června 2015 v 19:11 | Reagovat

Nejlepší je stát se redaktorkou dlouhodobě :).

4 lee-chan | Web | 13. června 2015 v 16:22 | Reagovat

S tou trémou z veřejnýho vystupování to máme naprosto stejně :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama