Z deníčku osamělé a nezadané. Proč jsem pořád bez kluka?

9. ledna 2016 v 14:18 | Maruška H. |  Láska, kluci a vše okolo.
Když jsme si s kamarády na Nový rok připili na to, aby nás příště už bylo šest a né dva páry plus Maruška, došlo mi, že tu něco neklape. Po příjezdu domů se mě táta zeptal, co plánuju na příští Silvestr (jasně tati, to už teď určitě vím!), máma odpověděla za mě, že ho už snad budu trávit se svým klukem.
Od té doby, co jsem si jako malá polepila stěnu plakáty mých oblíbených zpěvaček a hereček (dobře, většina byla v upnutých šatech nebo plavkách, ale za to já nemůžu, žejo) se mě i děda ptá co kluci. Zrovna před pár dny řekl u oběda trochu sušší vtip, že mě viděl s tím klukem, tak kdy plánuju svatbu. To jsem trochu nepochopila, protože za poslední dobu jsem nejintimnější zážitek měla možná tak s mým doktorem, který mě operoval, ale dobře.

Ale víte, kdy jsem si uvědomila, že už je tu opravdu něco špatně? Když mi kamarádka řekla, že se její mamka furt ptá, jestli si už ta Maruška někoho našla… To mi bylo smutno, přiznám se.



Bylo nebylo…

Až si jednou někoho najdu, bude to zlomový okamžik. Možná se i zapíše do dějin, třeba bude státní svátek. A všechny bude zajímat, kdo je ten pan Dokonalý, ten, který zlomil kletbu a má tu čest chodit s Maruškou. A proto i chci, aby všechno okolo bylo výjimečné.
Až se nás budou ptát, jak jsme se poznali, nechci říct "No, lajkli jsme si na Instagramu navzájem fotku a pak mi napsal na Fejsbuku". Chce to historku plnou dramatu, zvratů a romantických gest.

Něco jako mají moje kamarádky! Joo, to kdybyste slyšeli ten romantický příběh Míšy, udělají se vám zubní kazy, jak je sladký. I moje druhá kamarádka, Bára, může vyprávět, jak do sebe osud, i přes dramatické začátky, zapadl, jako puzzle. Nebo Eliška, která zažila vyznání lásky a jejich první pusu jako z pohádky.
I já bych chtěla, abych toho svého budoucího poznala nějak výjimečně. Aby to už od začátku mělo příběh a já cítila, že on je ten pravý.

U většiny mých bývalých (nešťastných) lásek, jsem se hrozně zaměřovala na to, co bylo předtím. Jestli jsme se seznámili nějak roztomile a osudově. Takovým klukům jsem dávala přednost. Měla jsem pocit, že on může být ten pravý, když nás v podstatě dala dohromady hrozná náhoda. Ale když mi mi někdo naopak napsal právě na tom Facebooku, zda nepůjdem ven, ani se mi nějak nechtělo...

Dobře, možná koukám hodně na pohádky, ale já bych opravdu chtěla, aby ta moje první láska byla dokonalá a nezapomutelá. A prožitá s někým stejně tak skvělým jako já (haha :D). A né, aby jsme se jentak poznali, jentak to zkusili a třeba spolu jentak měsíc byli a zjistili, že to neklape.


Už i na škole jsem profláknutá :D

Jméno.

Asi to zní jako úplná kravina, co? Ale já mám vážně trochu problém se jménama. Kdybych poznala někoho nového, chtěla bych, aby měl svůj nadpis. Takové označení nové kapitoly. Nebo dejme tomu proměnná, když jsem ta programátorka. Ty také nemůžou být stejné.

Všechny kluky už mám v hlavě tak nějak propojené. Řeknu jméno a hned se mi vybaví celý příběh, o koho se jedná a tak podobně. Jenže, když se ten kluk bude jmenovat třeba Daniel, Jirka, Simon… to bude prostě divný. Už teď se mi stává, že řeknu "Potkala jsem Michala" nebo "Napsal mi David, holky" a ony jen nechápavě odpoví, že neví, kterého myslím.
Už mi rozumíte?

A jak by bylo teprve divné, kdyby se jmenoval třeba stejně jako kluk jiné mojí kamarádky. Nebo jako můj táta. Ughh… Ale samozřejmě jméno neovlivním já, ani on a pochybuju, že bych s klukem nechodila jen kvůli jménu, to by byla pěkná kravina. Ovšem… když se kluk jmenuje jako žádný jiný před ním... je to takové malé plus.

Rozhodující věci.

Stejně jako jsem profláknutá v tom, že mám ráda blonďáky, mám i věci, se kterými bych se na klukovi asi nesmířila. Teď si určitě klepete na čelo a říkáte si, jak jsem vybíravá, však na vzhledu vůbec nezáleží. Samozřejmě, že bych nechodila s klukem, jen proto, že se mi líbí a přitom má v mozku piliny. Ale uznejte sami, chodili by jste s někým, kdo vás fyzicky nepřitahuje?

Jedno vím jistě. Nikdy bych nechodila s romem. To fakt ne. Možná kdyby byl slušný, pracovitý a né jeden z těch případů, které potkáváme na ulici, co kradou, znásilňujou a jsou agresivní. Ale stejně...
Pak bych asi měla trochu problém, kdyby byl kluk výrazně menší. Vedle menších kluků si příjdu jako obryně a navíc mi nemůžou dát takový ten pocit mužnosti, že mě obejmou a ochrání.
Roli hraje i věk. I když jsem zastáncem názoru, že spíš než na věku záleží na tom, jak člověk vystupuje, jaké má názory a chování ( pak se šestnáctiletý kluk může chovat na 20 a devatenáctiletý na 14). Nechápu, co je to za módu, chodit s chlapama starýma jak naši tátové. Brr. To bych fakt nemohla.
Jak by řekla moje matikářka, trochu kosmetická chyba je, když se kluk usměje a je mu vidět dáseň. Zní to jako naprostá krávovina, ale mě to odpuzuje a hrozně to nemám ráda :(.

U kluků mi také vadí, když se o sebe nestarají. Jasně, nemyslím starat ve smyslu gelovat si ráno 20 minut vlasy a pak se bát jít do deště, ale trochu o sebe pečovat. Nenechat si narůst kotlety a vousy až na zem, smrdět potem a nenavonět se, neměnit si oblečení a chodit týden v tom stejném a při nejmenším si alespon ráno vyčistit zuby. Mám ve tříde 15 kluků, ajťáků, tak vím o čem mluvím...

Z povahové stránky nesnáším, když je kluk arogantní. Myslí si, že jediné možné řešení je to, které řekl on. Vy nikdy pravdu mít nebudete. Také jsem alergická na takové ty rádoby týpky, kteří se chovají jako největší frajírci, tvrďákové, ale když příjde na věc a mají něco vyřešit jako chlapi, raději dělají, že vás neznají a stáhnou se. Ve skutečnosti jsou to jen srábotkové, kteří nemají koule!

Strach ze závazků.

"Říkáš, že miluješ déšť, ale když prší, bereš si deštník. Říkáš, že miluješ slunce, ale když svítí, schováváš se ve stínu." Tenhle útržek, z jednoho krásného citátu, je jak vytržený z mého života.

Jsem typ člověka, který nemá rád změny. Nerada se přizpůsobuji novým věcem a jsem spokojená s tím, co mám. Dlouho mi trvá vytvořit si nové kamarády. Když si mám s někým povídat, nemám problém. Umím nahodit ten chápající úsměv, naslouchat a vymýšlet konverzaci, ale nic z toho nemám. Kamárdky si vytvořit jen tak nejde. Že půjdu s nějakou "kamarádkou" po roce ven? Tak tahle schůzka zapadá přesně do té umělotiny a falešných úsměvů.
Než si někoho pustím k tělu, než se navzájem poznáme - co se nám kdy v životě přihodilo a budeme se opravdu přirozeně bavit, může trvat i měsíce. Téhle mé vlasnosti, jsem si také všimla na střední. První rok byl, jak říkám, jak konverzace v autobuse. Nikoho jsem neznala a ani jsem neměla zájem se s nimi znát a sbližovat. Stačí mi jedna dobrá kamarádka. No jo, ale po těch dvou letech je to už jiné. Mám dvě skvělé kamarádky, super spolusedícího a pozor, já je mám opravdu ráda! :D

To bylo jen takové odbočení.

Poslední roky neříkám nic jiného, než, že chci vztah. Ale jak se s nějakým klukem lépe poznám a začnu cítit, že je to vážné, couvnu.
Začnu mít takový zvláštní pocit. Najednou je to jiné, narušuje mi to můj režim, na který jsem zvyklá. Každý den jsme v kontaktu, vím, že se musíme vídat a nemám z toho radost, spíš to je jak povinnost. A to je špatně. Přemůže mě strašná panika a chci z toho všeho rychle ven. Hned jak to s tím dotyčným utnu a dám mu jasně najevo, že je konec se vším, že žádná budoucnost nebude, bych asi měla cítit smutek. Ale ne. Já cítím úlevu. A to je pokaždé. Nikdy jsem neměla ráda změny a tohle je obrovská změna. Celý můj život se změní, už to nebudu jen já a já, ale já a někdo a to mě asi děsí. (Přesně na téhle je postavený článek o jednom klukovi, který jste si mohli přečíst zde).

Většina zadaných lidí se bojí rozchodu právě proto, že pak budou sami a bude to úplně něco jiného. A já to mám úúúplně naopak.

Podle mě musím poznat toho pravého kluka. A když na mě nebude spěchat, všechno se vyvine tak nějak samo a já do něj budu bláznivě zamilovaná, tenhle pocit se mě vyhne obloukem. Doufám.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lamič | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 17:28 | Reagovat

Ten tlak okolí na to seznámení bývá občas dost silnej. Vím o tom své, kdy jsou mi některé otázky na toto téma pěkně nepříjemné.

Pokud se na vztah necítíš, tak to nelam přes koleno a prostě do toho nechoď. Dělej, co tě baví. Ale neuzavírej se. :)

Buď hodně ve společnosti, zkus se poohlédnout po nějakých zálibách, kde je šance se seznámit. A pokud kluk není úplný buran, zkus pozvání přijmout. Nemusí vždy jít o vztah. Každý nový známý se o tobě může zmínit dál nebo tě někde ve společnosti představit. A to už se pak někdo chytnout může.

P.S. A Patriků kolem tebe běhá hodně? :-p

2 Maruška H. | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 18:13 | Reagovat

[1]: Spíš musím poznat toho pravého kluka, se kterým do toho vztahu budu chtít jít a nebudu se bát :-)
To máš pravdu, vždycky si řeknu "Třeba bude mít hezké kamarády" a půjdu s ním :D
Nene, žádná kapitola se jménem Patrik neexistuje :D

3 Lamič | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 18:31 | Reagovat

[2]:Nebo dej Give away s tím, že výherkyní bude ta, kdo ti originálně dohodí nějakej zajímavej objev. :-p

To je milé, že nás tolik neběhá. To já znám Marušek dost. Jen ty seš jediná z nich, která ještě není mamina :-D

4 Al. | Web | 9. ledna 2016 v 20:27 | Reagovat

Já nevím, co všichni tak plaší :D. Však už je pryč ta doba kdy nezadaná holka byla ve 20 stará panna, která už si nikdy nikoho nenajde. Navíc všichni mají děti a svatby až někdy ve 30, takže máš ještě víc než 10 let čas do všeobecného standardu ;). (pak je čas si pořídit kočky :D)

Přijdu si, že kdy ty řádky čtu, tak píšeš o mě. Jediná věc, která se liší, že mi nějak nejde o vzhled (to je tak nějak poslední, na čem mi záleželo...ale na blonďáky mám taky úchylku :D na kterou jsem teda přišla až během vztahu :D).

A nevím, proč bys měla slevovat ze svých požadavků. Však on někde ten Pan dokonalý je ;). A řekla bych, že když se do někoho zamiluješ, tak pak jsou ti už některé věci najednou jedno (fakt, třeba kouření, už si po skoro 5 letech začínám zvykat :D).

Na závěr - nic si nedělej z různých komentářů rodiny a tak, oni to nemyslí zle, akorát prostě vyrostli v té době, kdy bylo normální v 18 už mít po svatbě a čekat mimčo.
A život se prodlužuje, takže není kam spěchat :D.

Jo, vzpomněla jsem si na jeden vtip:
Madonně je 55 let, jejímu příteli je 26 let.
Jennifer Lopez je 44 let, jejímu příteli je 26 let.
Sharon Stone je 52 let, jejímu příteli je 25 let.
Dámy, nemáte přítele? Nedělejte si starosti, možná se ještě nenarodil!

Takže no stress, Maruško :)

5 I | 9. ledna 2016 v 22:21 | Reagovat

Uvědom si ze to,co mají kamarádky nemusis mit taky.. Vis kolik dokonalých (podle tebe ze jo) kluků uz jsi treba odmítla? Co kdyz treba ten kluk se s tebou nemohl nejak jinak spojit než pres fb a jiné.. Protoze jste se treba nepotkavaly a tak? Moc koukáš na filmy.. Zivot ale neni film uvědom si to.. A to s tim ze mas hrůzu ze zmeny.. Dokud to v sobě neprekonas tak ve 30 opravdu budes jenom s kockama :-D neber to jako hate ale moc te nechápu :-)

6 Maruška H. | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 22:32 | Reagovat

[3]: To je dobrý nápad :D

[4]: Děkuju moc za milý komentář. Mluvíš mi z duše, já toho doknalého jednou poznám! :D Ten vtip jsem už jednou četla, ale pobavil :D

[5]: Vůbec to neberu jako hate, vím to o sobě :-), ale říká se kdo si počká, ten se dočká. Se 30ti ne, s 27mi, to je hezčí číslo. Jinak, zajímalo by mě kdo to píše, protože komentář je z Kladna. Hádám, že někdo, koho znám :-P

7 I | 9. ledna 2016 v 23:04 | Reagovat

Tak schvalne chodíš treba někam? Pařit a tak? :-P

8 Maruška H. | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 23:07 | Reagovat

[7]: Někam určitě chodím, třeba na nákupy nebo do školy :D. Ale pařit v nějakém kladenském klubíku mě moc nebere :-).

9 I | 9. ledna 2016 v 23:15 | Reagovat

Jsi fakt jedna z mala.. :-) rozumná ;-)

10 El. | Web | 10. ledna 2016 v 22:35 | Reagovat

Moc povedený článek, zároveň mě to pobavilo, třeba intimní vztah s doktorem: DD jinak jsem se v tom našla, takže nejsi sama..  akorát me se právě blondaci tak nelibej a divnejsi je, že jsem si ve většině případů začala s blondakem:D koukám, ze si z Kladenska .. no..  tady je těžký hledat..  :( :D

11 Pavla | 13. ledna 2016 v 22:58 | Reagovat
12 Zprávař | Web | 16. ledna 2016 v 16:46 | Reagovat

Jak ty mi připomínáš mě, když jsem byl na střední! :D Přejít z pohodlného single života do vztahu je i pro mě tabu. Nedokážu si to představit a proto jsem se tím úplně raději přestal zabývat a našel si koníček, díky kterému nad tím nemusím přemýšlet. Máš vysoké nároky, proč ne. Nevidím v tom nic špatného. Asi proto, že je mám také. Hodně lidí mi řiká, že nikam nechodím, nikam do společnosti. Ale osud je stejně vzdycky proti mě (nebo mi to tak alespoň přijde :D). Když jsem chtěl chodit s kámošem na pařby, tak se odstěhoval. Když jsem pravidelně chodil hrát ve městě na piano, tak ho uklidili. Když jsem pravidelně chodil nakupovat naproti do obchodu kvůli jedné pokladní, tak než jsem se rozhoupal, byla pryč. Holt, jak já říkám, Život bez překážek by byla nuda :D

13 http://freedomlifestyle.blog.cz/ | Web | 2. února 2016 v 21:27 | Reagovat

Mám to uplně stejně, někdy se i bojim toho že to tak mám,ale na druhou stranu třeba ten pravý jednou příjde a když ne? Budu štasná sama a nebudu řešit nic :)

14 eLLen May | E-mail | Web | 3. února 2016 v 19:50 | Reagovat

Mám to stejně a vlastně úplně naopak :-D záleží na úhlu pohledu. Už od 14 let (pro obraznost teď je mi 24 a tyhle události jsou staré tak rok) jsem byla zabouchlá do kamaráda (dále jen č.1), když jsem se vzdala naděje ...našla jsem si někoho jiného tu onu výše popsanou "náhodu" byla jsem s ním dva roky a start byl úžasný, ke konci už o moc míň. Vrcholem bylo moje naprosté psych. vyčerpání a vyhoření osobnosti. Nedokázala jsem odejít, nedokázala jsem si představit život bez něj, nedokázala jsem představit dělat něco jinak, nevěděla jsem jakej byl život předtím. Vzpomenout si na nějaké své koníčky a něco co mě naplňovalo.. pche. Hotovej feťák! Rozchod byl dramatickej, ale vytáhla mě z něj až jiná další mega-bota...a to dvouměsiční úlet s pánem č.1. Já idiot jsem měla, asi recidivu, protože veřit na osud v tenhle moment může jen totální naivka. Tne kluk byl blbec a já druhej, protože jsem to takovou dobu neviděla.
Vždycky jsem si myslel, že najít si pořádnej vzah je zkladem pro spokojenej život. Jsem teď sama a poprvé od puberty se opravdu cítím šťastná není to o tom, že musím je to tom slovu "chci", ale až bude správný okamžik a správný pan Dokonalý. Do té doby chci pracovat hlavně na sobě jak být lepším člověkem a dělat to co poavžuju za užasné a dobré.
Teď se opět věnuju výletování(se psem), focení, čtení, psaní, muzice, kamarádům, hledám kešky přihlásila jsem se na kurz lezení což byl můj sen, moje práce mě baví. kruh kamrádu se mi sice zúžil, ale je pevný. Všechno ostaní bude už jenom třešnička na dortu.
Omlouvám se za tu délku textu, ale chtěla jsem se podělit o zkušenost.
Přeji Ti štěstí ať najdeš co hledáš :-)

15 Jana | E-mail | Web | 31. března 2016 v 18:30 | Reagovat

Princ se objeví, až na to všechno přestaneš myslet a odprostíš se od toho :)

16 Maruška H. | E-mail | Web | 31. března 2016 v 18:31 | Reagovat

[15]: Vlastně mám už nějakou dobu přítele :-) KOnečně jsem se taky dočkala.
A děkuji za komentáč :-)

17 Jana | E-mail | Web | 31. března 2016 v 21:26 | Reagovat

[16]: A článek tu o něm máš? :) Abych si ho našla :)

18 Maruška H. | E-mail | Web | 31. března 2016 v 21:28 | Reagovat

[17]: Já to ještě nějak officiálně neříkala, jsme spolu teprv pár týdnů, tak chci počkat, než to řeknu světu :D :). Ale článek určitě někdy bude:)

19 Jana | E-mail | Web | 31. března 2016 v 21:30 | Reagovat

[18]: Super, mám tu ještě nějaké další otevřené články, tak snad si tě pak zase najdu :)

20 Maruška H. | E-mail | Web | 31. března 2016 v 21:31 | Reagovat

[19]: Jé ty si hodná, děkuju moc! :)

21 Jana | E-mail | Web | 31. března 2016 v 21:32 | Reagovat

[20]: Píšeš skvěle, líbí se mi to :) kdybys tu měla odběr článků, bylo by to jednodušší ;)

22 Maruška H. | E-mail | Web | 31. března 2016 v 21:34 | Reagovat

[21]: To jsem ráda, děkuju :). Joo, blog.cz holt neumožnuje doběry :/ Mám to zatím pořešení FB stránkou, kam článek po vydání hned hodím a vyskočí na hlavní zdi :) https://www.facebook.com/Blog-Maruška-H-1554151171506459/

23 Jana | E-mail | Web | 31. března 2016 v 21:41 | Reagovat

[22]: Super, díky! Aspoň mi nic neunikne \:)

24 ejnyt-world | Web | 31. března 2016 v 21:45 | Reagovat

Pane jo ! To s tím, že máš jakoby "strach" začít si něco s někým mám naprosto stejně! :D Prostě radši couvnu, než abych si měnila režim :/ :D Btw. Máš krásné články! :D Teď je tu hltám jeden po druhém :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama