Jak se poprat s rozchodem.

14. srpna 2016 v 19:59 | Maruška H. |  Láska, kluci a vše okolo.
Když se nastavovala základní hladina emocí, já stála asi hodně vzadu. Ani bych se nedivila, kdyby ten technik byl už moc unavený, nebo se na mě vůbec nedostala řada. Mám to totiž nějaké přeházené. Na jednu stranu se dokážu dojmutím rozbrečet při Jste to, co jíte nebo Výměně manželek a na druhou stranu… když se mi přihodí něco špatného, šíleně to prožívám. Doslova. Přijde mi, že mě tím smutkem bolí celé tělo, každý milimetr čtvereční mé kůže pláče se mnou a vnitřek mého těla vypadá jako ta scéna ze čtvrtého dílu Harryho Pottera, kdy během 10ti minut zemřel Cedric Diggory, objevili se Smrtijedi, Harrymu pomohli jeho mrtví rodiče a nakonec, jak se Harry vrátí s mrtvým tělem a zděšený otec dostane jen hysterický záchvat breku - a to celé krát sto!

Asi si dokážete představit, jak jsem tedy svůj první rozchod prožívala já :D. Byl to děs. Furt jsem jen brečela. Samotné vysvětlování lidem proč jsem smutná a co se stalo a proč se se mnou rozešel, mě stálo tooolik úsilí, abych se nerozbrečela! Nemít vě třídě mé kamarádky a mého skvělého spolusedícího, tak nevím (to skvělého jsem dopsala jen pro jistotu, kdyby to četl).
Stačilo mi jen jet autobusem, vidět strom u kterého jsme byli a dostala jsem záchvat breku - ano, záchvat. Před lidma. A moje hlasitý smrkání té nenápadnosti moc nepomáhalo.
Tyhle moje záchvaty breku střídaly záchvaty vzteku "Stejně to byl debil" "Kašlu na něj, zasloužím si lepšího!", které stejně končili brekem a slovy "Bože, já ho chci zpátky, na takovýho kluka už nikdy nenarazím." (no díky bohu, že na takovýho kluka už nikdy nenarazíš Maru!)
Jako nejhorší porozchodovou část pasuju vysvětlování rodičům, kdy se snažíte zuby nehty vysvětlovat celou situaci s jistou nadsázkou "Už je mi to jedno" a na místě se nestočit do klubíčka a brečet.
Úplně parádní je taky, pokud máte v pokoji fotky své druhé polovičky a pokud 90% obsahu mobilu tvoří screenshoty s krásnými věcmi co vám kdy napsal a jeho a vaše fotky.

O věcech týkajících se vztahů a kluků, které se mi kdy staly, dokážu na blog psát až když jsem z toho venku. Takže ano, z té porozchodové depresové fáze, jsem se dostala (třikrát hurá!). A za to utápění ve vlastním smutku a za řečičky "Už nikdy nebudu šťastná, jsem sama, co já budu dělat celý dny, vždyt já na něj byla tak zvyklá" bych si dala pořádnou facku!

Návod, jak se z té porozchodové fáze dostat, nemám. Ale dát vám tipy a napsat, jak jsem se z ní dostala já a co bych dnes už udělala jinak? Proč ne.


Odstřihnout veškerý kontakt.

Já jsem měla tu smůlu (vlastně štěstí), že se se mnou můj přítel rozešel a od té doby mi už nikdy nenapsal. Ani písmenko. Nic. Jo, docela to bolelo, jestli se ptáte. Ale teď jsem za to ráda. Úplně nejhorší možný scénář totiž je, když se dva rozejdou a i tak si pořád píšou, vídají se, chodí ven… Jednak jeden dává tomu druhému neustálou šanci a hlavně, jak se má člověk posunout dál, když se furt plácá v minulosti?

Napíšu to trochu tvrdě, mýma očima. Pokud se dva rozejdou a i všichni okolo vidí, že to nemá cenu, zatněte prostě zuby a vydržte to! Když vás ten druhý bude i na kolenou prosit, ať se vrátíte, mějte svou hrdost. Opravdu to znovu chcete? Po tom, jak se k vám choval/chovala? Nesliboval/a už milionkrát že se změní a nic?
Uvědomte si, že teď vás sice čeká pár týdnů smutku a zvykání si na single život, ale potom to už bude dobrý. Ani nebudete vnímat, že "jste sami". Určitě je to lepší, než se neustále bolestivě rozcházet a vracet k sobě. Stejně by jste se jednou rozešli…

A i z druhé strany mince. Pokud jste se s někým rozešli, snažte se být vůči němu trochu lidští. Když mu budete neustále psát, nebo odepisovat s tím, že "Chci na ní být hodný/ Chci na něj být hodná", ale zároveň víte, že už ho nechcete, dáváte mu akorát šance. Což bolí jak vás, tak i tu druhou stranu.


Náplast.

Mou teorii o náplasti jste slyšeli už tooolikrát :D. Kdo kdy také někdy neměl svou náplast nebo nebyl pro někoho náplastí, že? Mně přijde, že já byla snad pokaždé! Vždycky se zaláskuju do kluka, který se zrovna rozešel, nebo furt miluje svou ex. A mě použije jako náplast - randíme, ale on od začátku ví, že z toho nic víc nebude. Jen se potřebuje přes tu svou starou lásku přenést a jak je vyléčený, šťastný, odkopne mě a jede si dál ve svém režimu.

Použít náplast po rozchodu je trochu mrcha-style, ale na druhou stranu... jít jen s někým třeba na rande, není přece hřích - teď, když už jste nezadaní. Uvědomíte si, že svět se netočí jen kolem té jedné osoby a že vlastně po světě chodí spousta jiných lidí, lepších lidí!

Objevujte sami sebe!

Tím objevováním myslím koníčky! Je mi jasný co vás napadlo! :D. (I když, co si budeme povídat, po rozchodu pomůže obojí :'D).
Já ale myslela ty koníčky a řekla bych, že tahle část mi pomohla asi nejvíc. Zaměřit se jen na sebe. Jak jsem psala v minulém článku, že mám teď vůči klukům vyloženě odpor, nejvíc mě asi ovlivnilo to, že jsem se vyprdla na názory ostatních a začala žít sama se sebou.
Uvědomila jsem si, že nejsem vlastně spokojená s tím, kdo jsem. Nevím, co jednou budu dělat za povolání, ve škole taky nijak neexceluju a potřebuju nejdřív zapracovat na sobě, než do mého života vpustím život někoho dalšího.


Je to paradox. Osmnáct let se honím za láskou, za mým princem a nakonec vlastně zjistím, že mi je nejlíp bez něj.



Nejlepší lék je stejně čas, a když objevíte nějaký ten koníček, bude vám utíkat ještě rychleji.
Mně nejvíc pomohl odjezd do Švédska na začátku prázdnin. Krásně jsem si tam vyčistila hlavu, zapomněla na všechno negativní a uvědomila si, že už takhle dál žít nechci. Udělala jsem tam takovou imaginární čáru za mým starým životem a přijela domů jak vyměněná.
Jednak mě chytlo vaření a celkově změna životního stylu. Dřív jsem vstávala ve 12-13 h., celý den proseděla doma a jedla co mi přišlo pod ruku. Dneska vstanu v 9 hodin natěšená na to, co si vytvořím zdravého k snídani a už plánuju, co budu celý den dělat, co podniknu s kamarádkama, nebo kam se alespoň půjdu cournout se psem, ať mám nějaký pohyb.

Jako ale pozor, neříkám, aby si někam odlétala, nebo zkoušela šachový kroužek! :D Zkrátka po rozchodu neseď doma, jdi někam s kamarády, něco podnikni, poznej nové lidi a zážitky! Totiž úplně nejhorší je, být zalezlá doma a nemít náladu na nic. Nejíst, nemít chuť nikomu odepisovat, natož vytáhnout paty z domu. Takhle se z toho rozchodu opravdu nedostaneš :).

Když už, tak pořádně.

Všude píšou (a vsadím se, že vaši kamarádi a kamarádky to budou psát také) - jak on za to nestojí, jak nemáš být smutná a plakat. Já půjdu trochu proti proudu. Zastávám názor, že dusit v sobě věci není dobré. Jste smutné? Pořád na něj myslíte? Klidně se vybrečte, jděte ven s kamarádkou a vypovídejte se jí, nebo mamce, sourozenci… Je to mnohem lepší, než říkat, jak je všechno v pohodě a pak sama doma v koutě brečet. Uleví se vám.
Však na brečení není nic špatného, alespoň je vidět, že vám na daném člověku opravdu záleželo. A navíc, kdybych já nebrečela, čemu bych se teď smála, když ne mým záchvatům breku v autobuse? :D

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kerr | Web | 15. srpna 2016 v 0:07 | Reagovat

Objevujte sami sebe.
Když už, tak pořádně.

Achjo, tady vážně někdo dlouho neměl vztah :'(

Ne, si dělám srandu. Obdivuju tě za to, že si dokázala tohle celý sepsat a věřím že to vážně někomu může pomoct!

2 Jana | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 6:42 | Reagovat

Já "náplasti" říkám "vyprošťovák". Vždycky to fungovalo, jen mi pak bylo líto těch kluků a pak i mužů no ... Ale s celým článek mohu jen a jen souhlasi :)

3 Petra | Web | 15. srpna 2016 v 6:52 | Reagovat

Tý, nemohu než souhlasit, náplast je sice někdy drsná, ale já se mám ráda a dělají to i ostatní, tak proč ne?

4 Standa | Web | 15. srpna 2016 v 13:06 | Reagovat

Rozesmála mě ta formulace, že se 18 let honíš za láskou :D Si tak zkouším představit to několikaměsíční mimčo, jak už nahání kluky :D Já nevím no, od kolika tě tak mohly začít zajímat "tyhle věci", od 12 až? :D Z 18 let máš najednou 6 :D

5 Standa | Web | 15. srpna 2016 v 13:07 | Reagovat

Btw. výsledky ankety pod článkem dost vtipný :D Taky jsem hlasoval pro možnost, která má nejvíc hlasů :D

6 Maruška H. | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 13:12 | Reagovat

[1]: Poočkej. Podle čeho "Achjo, tady vážně někdo dlouho neměl vztah :'(" ? Tak to vůbec vyznít nemělo :) Asi autor článek vnímá trochu jinak než čtenář, nebo jsem prostě nedokázala ty pocity správně sepsat :D. U mě to není, že bych dlouho neměla vztah, já ten opravdový vztah nezažila nikdy :)

A jinak děkuju :)

7 Maruška H. | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 13:13 | Reagovat

[2]: [3]:  Děkuju moc :)

8 Maruška H. | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 13:15 | Reagovat

[4]: Achjoo, nekaž mi tu procítěnou chvilku! :D  :-? . Ale jako... když se na to člověk dívá takhle, je to trochu k zasmání :D
Jojo, zrovna jsem na to taky koukala. Myslím, že čtenáři mají jasno:D:)

9 Al. | Web | 15. srpna 2016 v 15:38 | Reagovat

Ten divnej pocit, když je člověku 20 a ještě nikdy nezažil rozhod... :-|
Já jsem fakt divná, ale tak ráda bych si to zažila, abych mu mohla vyházet věci ze skříně, vyhodit je z okna a tak... :D Náš balkon se k tomu vyhazování úplně nabízí :D

10 Lexi Original | Web | 23. srpna 2016 v 11:06 | Reagovat

ja som na toto hrozne ťažký prípad :D hh myslím že si to uplne presne všetko vystihla. Je zbytočne sa rýpať v starých ranách radšej razny koniec to je vždy lepšie hoci to zo začiatku bolí no a s tym objavovalím samej seba ... ani si častokrát neuvedomíme ako veľmi sa zanedbávame :(

11 Angel :) | Web | 26. srpna 2016 v 10:45 | Reagovat

V mojom prípade to bolo trocha inak. Ked že ja som dala košom svojmu priateľovi zo začiatku to vyzeralo tak, že sa mi uľavilo lenže čo mešká to ešte prísť môže a ono to prišlo aj mňa trocha. Hlavne potom ako som mu mala vrátiť jeho veci ani sme sa nestretli to je pravda, lebo som mu ho poslala po iných ľudoch ale proste to bolelo takže som bola trocha nervozna, trocha som brečala všetko možno mi bolo až nakoniec som spravila niečo čo by som asi v živote nikdy nespravila predtým :) Ach tá moja malá myseľ. Vo veľkom som si myslela, že ked ja sa vyspím s niekým len tak tak to nebude tak bolieť že sa mi uľaví na duši ale opak bol pravdou prišlo menšie vytriezvenie a krátko potom som už konečne začala... vidieť všetko inak :) Dosť mi pomohlo, že som sa odtrhla od každého nášho známeho, že som s nimi vôbec nebola,jedným slovom som nepotrebovala počuť , že čo sa deje a podobné veci :) a ked sa na to teraz tak divám z odstupom času som vlastne pochopila, že je to tak najlepšie že on sa proste nezmení nikdy ostal už iba namysleným človekom, ktorý len tak rýchlo nespadne dole a na druhej strane naše dve povahy nešli dokopy :) a mne najviac pomohlo ked som na celých 10 dní vypadla do Grécka ... :) k moru

12 Lamič | E-mail | Web | 29. srpna 2016 v 19:40 | Reagovat

Ty seš, potvora, ženská. Tenhle článek jsem chtěl napsat taky, ale byla jsi rychlejší :-D

V zásadě souhlas. Hlavně se totálně odstřihnout od bejvalýho/bejvalky + udržovat kontakt s přáteli. Největší kravina je se totálně izolovat.

Vím o pár známých, kterým pomohla převoznice, případně převozník. To je taková ta náplast na mezidobí, se kterou si užiješ a pak ji opustíš, když se naskytne něco lepšího. Je to sice hnusný, já na to nemám náturu, ale u někoho to funguje :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama